Jdi na obsah Jdi na menu
 


O kočkách

15. 2. 2007

Kočka divoká

ObrazekKočka divoká je velice rozšířená a podle mnoha odborníků tento pojem zahrnuje několik skupin koček, které žijí v různých prostředích. Kočky které žijí v Evropě, od Anglie až po Zakavkazí, a v Malé Asii jsou kočky lesní a patří do první skupiny. Zbarvení mají jako naši domácí mourci. Pruhy tvoří tedy základ. Druhou skupinu tvoří kočky, které se zabydlely na africkém kontinentě. Mají světlejší a méně výraznou srst. Jejich ocas je většinou tenčí a kratší. Chování těchto koček se v mnoha věcech liší od euroasijských lesních koček. Tyto kočky se nevyhýbají člověku, ale pohybují se v jeho nejbližším okolí. Třetí skupinu zastupují divoké kočky stepních a polopouštních oblastí Asie. Zbarvení srsti jim tvoří skvrny různé velikosti a hustoty. V mnohých oblastech je kočka evropská již vyhubena. V Anglii žije jen ve Skotsku, v Německu v pohoří Harz a Eifel. Husté lesy s bohatým podrostem jsou domovem této divoké kočky evropské. Jen v době páření (obvykle v únoru) se zdržují páry pohromadě, jinak jsou tato zvířata samotářská. Samice samce brzy opustí a hledá si dobře skrytý a suchý úkryt, kde porodí mláďata. Mláďata divoké kočky jsou stejně hravá a roztomilá jako mláďata kočky domácí. Myslivci často tvrdili, že kočka divoká je velikým škůdcem lovné zvěře. Vyšlo však najevo, to není pravda. Zkoumáním žaludku divokých koček se zjistilo, že téměř 90% její potravy tvoří myši a hraboši. Zbytek potravy jsou hlavně ptáci, ale také plazi, většinou ještěrky.

Africká divoká kočka (Felis lybica)


Krásná hlava africké divoké kočky (6 kB) Divoká kočka má ohromné zeměpisné rozšíření a místně se liší svým vzhledem. V obecnosti se dá říci, že se od severu na jih liší mírnými změnami v tloušťce své srsti a v intenzitě základního zbarvení. Někteří odborníci rozeznávají až 26 poddruhů, jiní čtyři základní skupiny Felis silvestris: lesní kočku v Evropě, na Kavkaze a v Malé Asii, stepní kočku v jižní a střední Asii, žlutohnědou kočku v Africe a na Středním Východě a Felis silvestris catus, kočku domácí.
Kočka africká je nejrozšířenější a tyto kočky se liší od evropských druhů lehčí tělesnou konstrukcí, méně výrazným zbarvením a tenkým kuželovitým ocasem. Africká divoká kočka je svým tvarem a vzhledem velice podobná kočce domácí a postavíme-li je vedle sebe, lze je těžko od sebe rozeznat.
Africka divoká kočka ve střehu (10 kB)
Africká divoká kočka je všeobecně povazovaná za předka kočky domácí. Tyto kočky jsou samotáři. V zajetí pomáhaly kočičím matkám v krmení mladých, což je chování pozorované u skupin volně žijících domácích koček.
V jižní Africe váží samec v průměru 5 kg a samice asi 4 kg (ale váha může být 4,5 až 11,3 kg). Tato kočka je 48 až 76 cm dlouhá (ocas má navíc polovinu délky těla). Hlavní barva jejího kožíšku se mění od načervenale až pískově žluté po žlutohnědou až šedou a je typicky označena mdle mourovatými pruhy a skvrnami (přední strana hlavy je pásovaná a mdlé pásování jde i přes tělo). Běžně je žlutavě šedá s krémovým až bílým hrdlem a spodkem břicha. Charakteristickým znakem je načervenale či rezavě hnědý odstín zadní strany uší. Ocas může mít tmavší pruhy a špičku. Ve srovnání s kočkou domácí má dlouhé nohy (neboť běhá za svou kořistí). Je rychlý běžec a dobrý lezec. Má pět prstů na předních a 4 na zadních nohou.
Africká divoká kočka při odpočinku (6 kB) Mumie egyptské kočky, 700 - 300 let př.n.l. (6 kB)
Je zvířetem především nočním, je však aktivní i brzy ráno či pozdě odpoledne (zvláště v horkých oblastech či v blízkosti usedlostí). Loví v noci na zemi, stromech a keřích. Její hlavní potravou jsou hlodavci. Jí též různé ptáky, plazy, obojživelníky, jakož i savce včetně mláďat antilop. Často žere hmyz a pavoukovité včetně štírů. Bývá velmi hlučná.
Obvykle je sexuálně zralá v 11 měsících a dožívá se až 15 let. Jednou ročně má 1 až 5 mláďat. V Africe se nevyskytuje pouze v tropickém dešťovém pralese. Žije až ve výškách nad 3000 m n.m. Hustota jejího výskytu je jedna kočka na 1 až 4 km2 podle oblasti.
Ve většině oblastí svého výskytu není chráněná. V některých státech je její lov zakázán (např. Israel či Maroko), někde je lov regulován (Angola, Somálsko aj.), jinde není chráněná vůbec (Egypt, Libanon, Saudská Arábie aj.). Zdá se, že čistě divokou africkou kočku nalezneme pouze v chráněných oblastech vzdálených od lidských usedlostí.
F. silvestris je nejhojnější z kočkovitých šelem. Často se mísí s kočkou domácí, což vede ke vzrůstající vzácnosti čistě divoké kočky. Největší problém ochrany je její křížení s kočkou domácí. Volně žijící samec kočky domácí má vzhledem ke své větší postavě a vyšší hustotě výskytu také větší možnost oplodnit samice kočky divoké. Křížení v zajetí ukázalo, že typické znaky africké divoké kočky (dlouhé nohy a načervenalá zadní strana uší) mizí (i když byli nalezeni kříženci s typickými znaky na zadní straně uší). Vzhledem k výskytu kočky domácí v oblastech výskytu kočky divoké je reálné nebezpečí jejího zmizení z přírody.

MANUL (Otocolobus manul)


Obrazek Připomíná poněkud divokou kočku. Je však menší. Tato pěkná kočka má dlouhou žlutohnědou srst a poněkud prodloužené „licousy“. Jen na hřbetě má několik slabě znatelných řídkých tmavých pruhů. Také ocas je nezřetelně pruhovaný. Žije v asijských pouštích a na náhorních stepích. Za úkryty používá nor svišťů a jiných zvířat, případně rozsedlin skal. Živí se takřka výhradně drobnými hlodavci. Manul bývá zřídka chován v zoologických zahradách. Mají ho také v pražské zoo, ale je to zvíře celkem málo zábavné, protože celý den prospí někde v úkrytu a ožívá až za soumraku.

Kočka zlatá (Profelis aurata)


ObrazekJe velká jako slabší levhart a má několik barevných fází. Většinou je rudohnědá se světlejšími boky a se světlou spodinou, s několika tmavými skvrnami především na hrdle a na prsou. Známe však i exempláře celé kaštanově hnědé nebo světle šedé.
Kočka zlatá má poměrně malou hlavu. Žije v západní a ve střední Africe. Je typickým pozemním zvířetem. Na stromy neleze. Její hlavní kořistí jsou ptáci a drobní savci. Za doupě si volí skalní pukliny, jeskyně a opuštěná doupata jiných zvířat.

Kočka plavá


Kočka plavá byla pramáti kočky domácí. Do Evropy byla dovezena z Egypta. VObrazek Egyptu chovali ochočenou kočku již roku 2000 před naším letopočtem. Kočka byla Egypťany uctívána. Balzamovali jejich těla a ukládali do hrobů faraónů. Ještě dnes v Egyptě kočku uctívají, ale ne v takové míře jako kdysi. Každý majitel cukrárny, kavárny nebo hotelu chová desítky koček, které mají své vlastní místo mezi hosty.
Řád: Šelmy
Čeleď: Kočkovití
Věk: až 15 let
Váha: obvykle kolem 5kg, vyjímečně až 15kg
Délka: tělo 50-80cm, ocas 28-35cm
Potrava: drobní savci - hlavně myši, ptáci, ještěrky
Biotop: evropská kočka dává přednost hustým lesům horských oblastí
Způsob života: samotáři, jen v době páření v únoru jsou samec se samicí krátce spolu, aktivní hlavně v noci
Rozmnožování: samice je březí 63 až 68 dnů, vrhá 3 až 7 mláďat, která vidí po 10 dnech, stará se o ně pouze samice, kojí přibližně 4 týdny
Výskyt: Evropa, jihozápadní Asie, Afrika

ObrazekVe střední Evropě, kde bývala kočka divoká dříve běžným druhem, je již téměř vyhubena. U nás byly v 70. letech učiněny pokusy o její zpětné vysazení na Šumavě. Občas k nám pronikají jedinci ze Slovenska nebo z Německa. Za předka domácí kočky je pokládána africká rasa kočky divoké - kočka plavá z Egypta. V ČR kriticky ohrožený druh.


Ocelot


ObrazekOcelot je jedna z malých a středních koček. Je skvrnitý, větší než naše kočka divoká. Tato kočka je až 50 centimetrů vysoká a s ocasem je dlouhá asi 140 centimetrů. Tmavými skvrnami na světlém podkladu se podobá levhartovi. Zoologické zahrady si ho často vybírají k chovu. Žije v krajinách od jižního Texasu až do Brazílie a Bolívie. Způsobem života i potravou je na tom stejně jako kočka divoká. Potravou mu jsou menší savci - od myší až po kolouchy - a také ptáci, které dokáže přemoci.


Ocelot velký


Ocelot velký (Leopardus pardis) je malá kočkovitá šelma. Obývá tropickou a subtropickou Ameriku. Dobře šplhá po stromech a ve dne odpočívá ve větvích stromů. Má dobře vyvinutý čich a umí velmi dobře plavat. Ocelot je nejhojněji žijící kočkou v Jižní a Střední Americe. Oceloti mohou být jen o málo větší než statná kočka domácí, jiní, kteří žijí v tropických pralesích Guayany a v povodí Amazonky, se svou velikostí skoro vyrovnají malému levhartovi. Ocelot tráví mnoho časuObrazek šplháním na stromech. Jeho kořistí je vše, co stačí zdolat. Od myší, ještěrek až po mláďata kopytníků. Jednou znejoblíbenějších a nejhledanějších kožešin ze všech skvrnitých koček je kožešina z ocelota. Zbarevní a kresba je podobná jako u kočky margay. Základní zbarvení je žlutohnědé. Skvrny jsou hnědé (intenzita hnědé se směrem od středu k okrajům snižuje). Směrem na břicho skvrnitost a intenzita základního zbarvení ustupují. Od očí přes temeno hlavy prochází černý pruh. Okraje ušních boltců jsou černé. Na zadní straně boltců je bílá skvrna. Konec ocasu je výrazně černě pruhovaný. V křovinatých územích je barva srsti tmavší až šedá. Každý rok se loví tisíce ocelotů, a proto se jeho stavy stále snižují a tato krásná kočkovitá šelma je ohrožena.


Kočka bažinná


Kočka bažinná (Felis chaus) je dlouhonohá kočka s denní aktivitou, rozšířená na blízkém východě i v jihovýchodní Asii. Hmotnost: 4-16 kg, ObrazekDélka: 50-75 cm + 15-25 cm ocas, Výška: 35-38 cm Její srst je žlutavě šedá a je rovněž o něco mohutnější než kočka divoká. Od jiných malých kočkovitých šelem se liší svým jednobarevným kožíškem a krátkým ocasem, který není delší než jedna třetina těla. Sídlí v hustých křovinách a rákosinách u vody, jak její jméno napovídá. Kočka bažinná má v poměru k tělu nejdelší končetiny ze všech euroasijských koček. Oblastmi, kde se nachází, je Afrika, údolí Nilu, v Malé Asii až po Kavkaz a Turkmenistán, v Přední Indii, v Barmě, v Siamu a na Cejlonu. Výborně skáče a stejně skvěle i plave. Její lov je poněkud zajímavý. V rákosí přikrčena čeká, až se přiblíží nějaký vodní pták, vyskočí a svým skokem se ho zmocní. Vodní ptáci jí tvoří hlavní potravu. Kočky bažinné jsou samotáři. Loví hlavně ve dne, jinak odpočívají v opuštěných norách jiných zvířat. V severních částech svého areálu se páří na konci zimy, na jihu se mohou rozmnožovat celoročně. Březost trvá 8 týdnů, kočka vrhá 3-4 koťata. V 8 měsících se osamostatňují, pohlavně dospějí v roce a půl věku. Někdy může kočka mít až dva vrhy do roka. Díky svým dlouhým nohám kočka bažinná výborně běhá a skáče, dokáže ulovit bažanta v letu. Živí se vodními ptáky, žábami, rybami a hlodavci, kočky žijící v sušších oblastech loví králíky, pískomily, ještěrky a velké ptáky. Uloví i dikobraza. Ve starověkém Egyptě byly kočky bažinné cvičeny k lovu vodního ptactva. Díky jejich podobnosti s habešškou kočkou existují teorie, že i kočka bažinná je jedním z předků kočky domácí.


Karakal


ObrazekKarakal je jen o malinko menší než kočka bažinná. Působí dojmem spíše hubenějším a měří asi 70 centimetrů. Že obývá pouště a stepi nasvědčuje i jeho zbarvení srsti. Domovem mu jsou suché oblasti Afriky jižně od Sahary a pustiny střední, jižní a Přední Asie. Toto zvíře je nám docela neznámé. Chomáče u uší slouží jako kamufláž napodobující konečky trávy. Nejspíše se s karakalem setkáme v pouštích a pustinách řídce porostlými travinami nebo posetými skalisky a kamenitými sutěmi. Jako úkryt, v kterém pobývá ve dne, si vybírá dutiny pod kameny, prohlubiny mezi kořeny stromů a ne zřídka i nory dikobrazů. Loví a vychází v noci. Prý loví velmi obratně zvířata velikosti frčků až po džejrany. Karakal (také známý jako perský rys) je dravec pocházející ze stepí a suchých, skalnatých kopců Afriky a Asie. Má červenohnědou srst, bílé břicho a střapce z černých vlasů vyčnívající z jeho uší. Jméno "karakal" znamená v turečtině "černé uši". Karakalové jsou velmi rychlí lovci, živící se hlodavci, malými antilopami a ptáky (dokonce i když odpočívají v korunách stromů).

Průměrná váha 16 - 23 kilo
Rovnováha Dokonalá
Délka 55 - 75 cm
Výška 40 - 45 cm
Napětí Velké


Pardál obláčkový


ObrazekJeho vlastí je jižní Asie a Indonésie. Pardálovi základní barvy jsou popelavě šedá a žlutošedá. Velké tmavohnědé skvrny jsou černě lemovány. Měří asi metr a pardálův ocas je poměrně dlouhý. Žije na stromech, a proto má krátké nohy. Chytá prý vše, čeho se může zmocnit, ale jeho hlavní potravou jsou ptáci. Tento pardál je jako vzácnost chován v pražské zoologické zahradě.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super

(Pimková, 20. 2. 2010 12:47)

ty stránky máš úžasnééé

jgk

(ngnmj, 20. 2. 2010 12:47)

furt chlapi

pro Tigrice

(teletabís, 20. 2. 2010 12:45)

to jsou KOČKOVITÉ šelmy

NIKI

(NIKI, 20. 3. 2008 7:37)

MOC MI TO POMOHLO ..............DIKY

Autorství

(inke, 8. 6. 2007 15:09)

Jeste pridej, odkud mas foto - ja Ti jenom napovim, ze u neketerych je to wikipedia.org

Kdyz zacinas publikovat, je supr si osvojit nektere dobre zvyky - kdyz odnekud cerpas, uvest zdroje, kdyz odnekud beres fotky, taky /autori se urcite nebudou zlobit/. Pa a nepokaz si to!

Tigrice

(Petr, 17. 3. 2007 15:06)

.....no a kde jsou nasi slavni vlci???

Zajimavé

(Zoli, 19. 2. 2007 17:38)

Mohla by jsi tam přidat i něco o chlapech ;)

Šikulka

(Lucka, 15. 2. 2007 22:26)

Ahoj,na první pokus je to super,jsi šikovná!!!

 

Portrét