O domácích kočkách - historie
14. 6. 2007
Historie domácí kočky (Původ koček)
Historie domácí kočky: Dle archeologických zpráv se kočky usadily spolu s člověkem v době, kdy on sám začal vést usedlý život.
Dle archeologických zpráv kočky zdomácněly spolu s člověkem v době, kdy
člověk sám začal vést usedlý život. Tyto první "zdomácnělé kočky" však
byly pouze prosté divoké kočky, které se živily převážně odpadky. Dávní
pozorovatelé zastávají na vývin domácí kočky diametrálně protichůdné
názory. Klasická verze přijímá za jediného předka kočky domácí,
severoafrickou, původem z přední Asie, stepní kočku, která asi před
tisíci lety zdomácněla v Nurii. Odtud, z Nubie, se kočka domácí dostala
do Egypta, dále do Asie, kde se zkřížila s lesní kočkou bengálskou. V
Evropě se tyto kočky křížily s místní, divokou lesní kočkou evropskou.
Výsledkem těchto křížení jsou různá současná plemena, odlišující se
tvary i zbarvením.
Druhá, současnější verze říká, že kočka domácí má polyfelitický původ,
což znamená, že dřívější plemena jsou nezávislá a vytvářela se v
několika základních centrech. Zkamenělé ostatky koček se našly ve
starodávném městě, v Jerichu (5 až 6 tisíc let př.n.l.), při
vykopávkách v Jordánsku a ve starodávných městech Indie. Tyto kočky
však podle všeho plně domácí ještě nebyly.
Mnohočetná svědectví o pobytu koček v Evropě existují již ve
3.tisíciletí př.n.l. Na malbách v hrobkách Sakkaracha (2750-2650
př.n.l.) jsou kočky vyobrazené s obojky, což svědčí o jejich
zdomácnění. Na fresce od Beni-Chasana je kočka již zobrazena v domě,
spolu se svým chovatelem.
V chrámech, posvěcených bohyní Bast (Egypťané ji zobrazovali dle vzoru
kočky nebo jako ženu s kočičí hlavou), se drželo mnoho koček, které se
tehdy počítali k posvátným zvířatům. Když kočka umírala, nastal v
rodině smutek, všichni domorodci si oholili obočí a truchlili. Těla
koček se balzamovala a pohřbívala v přepychových hrobkách a na
speciálních hřbitovech. Archeologové objevili na 300 tisíc mumií koček,
spadajících do 4.tisíciletí před naším letopočtem.
Na straně tohoto posvátného zvířete byl také zákon: za zabití kočky
hrozilo surové trestání až do popravy ( o nešťastném Řekovi, a jeho
nevědomém zabití kočky, vypovídá ve svých zápiscích také Herodes).
První hieroglyfy, označující slovo „kocour“ a „kočka“, se datují do
období přibližně 2300 let př.n.l. a čtou se jako „mint“ a „miu“. Kočka
však v Egyptě nebyla jen posvátným zvířetem, byla také lovcem a
bojovníkem. Kočky tehdy běžně lovily ptáky i malou zvěř. Jejich
uplatnění v boji si dnešní člověk dokáže jen těžko představit, máme
však o tom četná písemná svědectví. V Tibetu se po celá tisíciletí
kočky využívaly k ochraně chrámových pokladnic.
Kočka se na korábech fénických kupců dostala z Egypta do mnoha koutů
evropského středomoří. Až do počátku našeho tisíciletí však byla dosti
vzácným zvířetem. V dávnověku službu domácího lovce myší vykonávaly
místní "ochočené sbory" a "miláčci". Málo početná svědectví o kočkách
ve středověkém Řecku dávají prostor k doměnce, že kočka byla darována
bohyni luny a lovu Artemide, její podobající se egyptskou bohyní Bast.
Částečně se tato úloha Bast přičítá i římské bohyni lásky Venuši, která
byla spolu s kočkou (pravděpodobně divokou) občas zobrazována. Do
vzácných zmínek o kočce v antické literatuře, musíme přiřadit i básně
Ezopa.
Ve středověké Evropě jsou zmínky o kočkách řídké, teprve až v 10.
století se kočka stává cennou vzácností. Přibližně v této době se kočka
dostává i do Ruska, kde vyhovuje klášterním násilníkům. V Evropě, těsně
před epidemií „černé smrti“ (ve 2. polovině 14. století), byla funkce
koček, jako hubitelů malých hlodavců (zejména myší a krys), oceňována
jako přednost. Ne vždy však tehdy byly oblíbeny a nezřídka se stávaly
oběťmi nejrůznějších předsudků a pověr.
Před křesťanskou Evropou, za dob pohanských pověr keltů a normanů, se
kočkám připisovala zlá moc oběžníků a pomocníků zlých duchů. Zmínek o
kočkách bylo však v tehdejší době velmi málo. Teprve přibližně k 10.
století kočka přestává být vzácností. Zhruba v tomto čase se kočka
dostává do Ruska, kde se stává vyhovujícím společníkem pro klášterní
násilníky (kocoury konec konců tehdy kastrovali). Pravoslavná církev se
chovala ke kočkám mnohem snášenlivěji, než církev katolická. Některé
křesťanské pověry však podědili. Západní křesťané považovali černou
kočku za ztělesnění ďábla, podezřívali ji v napomáhání čarodějnicím. V
mnohých zemích Evropy se nešťastné kočky ve 14. století staly oběťmi
inkvizice, věšeli je a pálili, jako kacíře. Evropské kočky by
nevyhnutelně vyhynuly. Zachránila je však invaze krys, které s sebou
přinesly „černou smrt“ – mor. A kočky své obtížné poslání tyto krysy
ničit, zvládly s obdivuhodnou důstojností a nezvyklým nasazením.
Na Východě měly kočky ve srovnání s Evropou odedávna privilegované
postavení. Islám si koček vždy vážil a resektoval je. Kočka jménem
Muzza žila u samotného Mohameda. Na její památku měly všechny kočky do
všech mešit kdykoliv volný přístup. Kocour je zvíře s číslem 12., což
je označení, jaké mají roky čínského kalendáře. V Číně se domnívali, že
kočky a jejich zobrazování přináší štěstí. Ve starodávné perské legendě
se všechny kočky svorně objevily po kýchnutí lva. V Zoroastrizme,
starobylém náboženství peršanů, bylo zabití kočky zločinem stejné
úrovně, jako zabití člověka. Opravdu vznešené místo zaujímaly kočky v
zemích Indočíny. Velké množství starých a ušlechtilých plemen,
především thajská, siamská a angorská, z této oblasti, ve které byly
množeny na královských a knížecích dvorech, pocházejí. Toto pozoruhodné
dílo bylo do Evropy dovezeno britskými kolonizátory a zadaly ohromný
impuls k šíření koček v Anglii. Na rozdíl od kontinentální Evropy, byly
kočky v Anglii již odedávna milovány a chráněny. Zde, v ranném
středověku, byly přijaty zákony na ochranu koček. Všeobecné pobouření
angličanů vyvolal španělský král Filip II. Habsburský, manžel anglické
princezny Marie Tudorovny, který dovolil trápení koček zvláštními
impregnacemi (napouštěním).
V Anglii však folklorní námět o kocourovi ve vysokých botách, který
sirotkovi hospodáře přinesl bohatství, a který se pravděpodobně objevil
i v Iránu, dosáhl všeobecného úspěchu. Zde se tento námět transformoval
do legendy o Díku Unttingtonovi, příživníku v městě Londýně.
Postupně nacházejí v kontinentální Evropě tato hedvábná zvířata stále
více přívrženců a zachvacují srdce prostých lidí i odborníků, králů i
popů. Francouzský kardinál Richelieu měl 14 koček, které hýčkal, jako
své mazlíčky. V roce 1727 vyšla práce francouze Monkrifa „Historie
koček“, která kočky definitivně „rehabilitovala“.
V 18. století v Evropě a především v Anglii se začíná pracovat nad
vznikem nových plemen, jeho pokračování a neslýchané úsilí pokračuje ve
20.století, kdy kočky pevně a trvale zaujaly druhé a někdy i první
místo mezi domácími mazlíčky.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář